Přinášíme Vám rozhovor s jedním ze členů jaguářího klubu. Robert Němec je v současnosti již zkušeným rozhodčím Powerchair Hockey, ovšem pro Jaguáry je především nepostradatelnou součástí týmu. Jsme malý klub o pár lidech, ale o to více si umíme vážit každého z lidí, kteří se k nám přidají. Důležité je, abychom sdíleli společné cíle – mít smysl pro sport, ale i pro humor, a také být připraveni si navzájem pomoci. Robert toto vše splňuje a i když se k nám jednoho dne dostal zcela náhodně, tak se od té doby pravidelně účastní všech klubových akcí, na kterých si vyzkoušel nejen roli rozhodčího, ale také roli osobního asistenta, řidiče a i například opraváře zlomených téček.
Právě ses stal členem komise rozhodčích, to znamená, že ti pískání jde a asi tě i baví. Jak dlouho. pískáš, a jak tě napadlo vůbec začít?
Myslím, že to budou čtyři roky od té doby, co pískám. Předtím už jsem dělal asistenta Denisovi a později i u Jaguárů. Nenapadlo to vlastně mě, ale bylo mi to nabídnuto, protože rozhodčích byl nedostatek. Řekl jsem si, proč to nezkusit.
Co jsi musel udělat před tím, než ses mohl postavit na hřiště?
Nejdřív jsem dostal pravidla, která jsem si doma pročítal, a poté jsem absolvoval dvoudenní školení složené z teorie i praxe na hřišti a závěrečného testu.
Jak moc jsi byl nervózní, když jsi začínal?
Nervózní jsem byl hodně. Sice jsem nastupoval do zápasů jako druhý rozhodčí se zkušenějším hlavním rozhodčím, ale člověk si není v začátcích vůbec jistý. Musí přivyknout rychlosti hry. Musí se nebát písknout do píšťalky a případně vytáhnout kartu. A to nemluvím o divácích a lidech, co zápas sledují. To tu nervozitu ještě násobí.
Kolik tě stojí času být rozhodčím Powerchair Hockey a co to vlastně znamená?
V ČR se liga hraje na pět kol. Jsou to soboty. Pak jsou turnaje dva na dva a pražský mezinárodní turnaj. Dva až třikrát do roka školení. A nesmím zapomenout ani na mezinárodní turnaje v zahraničí, kam jezdím s týmem Jaguars.
Znamená to určitě zodpovědnost. Hráči, trenéři a asistenti na tebe spoléhají, že povedeš utkání tak, aby vše proběhlo nejen v rámci pravidel, ale i v rámci bezpečnosti, která je v tomto sportu obzvlášť důležitá.
Jak a kdy ses vůbec dostal k Powerchair Hockey a týmu Jaguars?
Bude to nějakých šest let, co jsem poprvé zaskočil za tehdy mou přítelkyni Janku, která dělala asistenta Denisovi. S Denisem jsme si hodně sedli a vlastně od té doby absolvuji každý turnaj a soustředění s týmem Jaguars.
Měl jsi nějaké předchozí zkušenosti s vozíčkáři? Nebál ses třeba ze začátku tohoto prostředí?
Zkušenosti jsem neměl vůbec žádné. Abych řekl pravdu, nikdy by mě to asi ani samotného nenapadlo. Obdivoval jsem lidi, kteří takhle pomáhají, ale sám bych si na to netroufl. Bál jsem se, co všechno můžu udělat špatně, anebo že něco vůbec nedokážu. Přístup Denise a to, že jsme se rychle skamarádili, ty začátky hodně ulehčilo.
Stal ses asistentem týmu Jaguars… Je to v něčem třeba složité? Napadlo by tě dřív, že bys něco takového mohl dělat? Co si o tom myslíš teď?
Složité – to bych ani neřekl. Spíš například vícedenní soustředění s týmem, které zahrnuje spoustu dalších úkonů oproti jednodennímu turnaji, bývá náročnější.
Dřív by mě to určitě nenapadlo. Ani jsem nevěděl, že takový sport vůbec existuje.
Poznal jsem nový sport, nové lidi a nové kamarády. Zjistil jsem, že i já můžu pomáhat, tak jak by mě to dřív ani nenapadlo, a že mě to bude bavit.
Kde už jsi s týmem Jaguars byl? Vždy jako asistent nebo i jako rozhodčí?
Kromě turnajů v ČR a soustředění jezdíme i na mezinárodní turnaje do zahraničí. Byl jsem s týmem na turnajích v Německu, Švýcarsku a nebo Nizozemí. Jezdím vždy nejen jako asistent, ale i jako rozhodčí.
Jak se ti pískalo v zahraničí? Bylo to hodně jiné než v ČR?
Je to velký rozdíl. Kvalita hry i zázemí je v těchto státech na jiné úrovni. Je to dáno tím, že odehrají za rok mnohem větší počty zápasů. Ligy tam mají několikanásobně větší počet týmů než u nás. Účast na mezinárodních turnajích přináší jak hráčům a trenérům tak i rozhodčím nenahraditelné zkušenosti do další práce a zlepšování úrovně PH v ČR.
Je nějaký zážitek, na který rád vzpomínáš?
Paradoxně to pro mě nebyl pozitivní zážitek, ale na mém myslím dokonce prvním nebo druhém mezinárodním turnaji v Německu jsem byl (údajně pro dobré výkony v základních skupinách) nominován jako rozhodčí na finálový zápas dvou dost možná nejlepších týmů v Evropě. Pro mě jako nezkušeného rozhodčího to bylo absolutní peklo. A to i proto, že se během zápasu rozdalo hodně karet za nedovolené zákroky, a dokonce i proběhl protest kvůli rychlosti vozíků jednoho týmu.
Řekl bys, že ti zkušenost s Jaguáry dala nějakou zkušenost do života, máš pocit, že tě to nějak změnilo?
Určitě to změnilo můj pohled na vozíčkáře a asistenci. Trošku se stydím za to, že jsem si dřív představoval, jak bych takovou práci nemohl dělat. Lidé si drží odstup od věcí, kterých se bojí nebo je neznají, a přitom téměř každý může nějak pomoct. A teď jsem rád, že u toho můžu být. PH je jedna z možností, jak sportovat, najít kamarády, v něčem se zdokonalovat a zaplnit potřebu hry, která je v každém z nás. Znáte ten pocit, když stojíte na hřišti těsně před zahajovacím hvizdem rozhodčího? To napětí? Tak přesně o tom mluvím.