Datum a místo narození: 9. 8. 1994
Místo bydliště: Praha
Členství od: 2016
Vozík: Pride Quantum 1121 EDGE
Poprvé jsem se o Powerchair Hockey dozvěděla díky jedné z našich brankářek – Janě. Sice ano, v TV jsem párkrát zahlédla útržek ze sportu pro handicapované, ale florbal na elektrických vozících k nim nepatřil.
Proto jsem byla opravdu ráda a nadšená, když mi jednoho jarního večera roku 2015 Jana napsala ve fb skupině, zda jsem někdy slyšela o PH a jestli bych měla zájem si zkusit zahrát. Bylo to spontánní rozhodnutí, ale cítím, že bylo správné. Ano, z toho, že teď jsem součástí týmu, vyplývá jediné – tehdy jsem souhlasila a přišla se na Jaguars podívat.
ZKUŠENOSTI V PH
Mistrovská soutěž ČR
– Česká Powerchair Hockey liga 2016/2017, Česká Powerchair Hockey liga 2017/2018, Česká Powerchair Hockey liga 2018/2019, Česká Powerchair Hockey liga 2019/2020, Česká Powerchair Hockey liga 2020/2021, Česká Powerchair Hockey liga 2021/2022
Mezinárodní turnaje v ČR
– 5. Prague Cup 2017
– Prague Powerchair Open 2017, Prague Powerchair Open 2018
– 2. MINI Prague Cup 2019
Mezinárodní turnaj v Belgii
– The Flanders Cup 2021
Mezinárodní turnaj v Itálii
– Scorpions Varese International PCH Tournament 2022
Reprezentace
– Kvalifikační turnaj na ME 2019 v Česku
– IPCH Bever Dutch Nations Cup 2022
Rozhovor z bulletinu 8. 12. 2016
Co tě jako nováčka na PH zaujalo?
Mé první dojmy byly trošku děsivé, když jsem viděla rychlost, kterou se PH hraje. Ale po třech trénincích a loňském soustředění se tento sport vryl hluboce do mě samé. Zaujala mě nejen již zmiňovaná rychlost, která se mimochodem stává vzápětí skoro největším kladem, ale hlavně souhra nás všech jako týmu. Také je pro mě velmi důležité, že máme výbornou trenérku.
Co na to říká tvé okolí? Fandí ti?
Ano, bez podpory by to asi tolik hrát nešlo. Musím říct, že doteď jsem nechápala, proč je fandění a cítění toho, že ti někdo drží palce, tak důležité. To, že mě na první kolo ligy přišli podpořit hned tři pro mě velmi důležité osůbky, mi dodalo hodně síly a hlavně i odvahy. Dík patří mé mamce, bez které bych se nemohla účastnit tréninků.
Jak se ti líbilo na I. ligovém kole a jaký to byl pocit poprvé stát v bráně při opravdovém zápase?
Liga se mi velmi líbila. Pocity, které v člověku vyvolá pravě první zápas, jsou nezapomenutelné – být součásti nejen týmu, ale celkově sportu, potkat se s hráči dalších týmů, slyšet velmi poutavé přivítání všech v nové sezóně s motivací do budoucna a také vítání nováčků – je toho hodně. A ten pocit stát v bráně? To je těžká otázka, ale shrnula bych to do následujících slov – zodpovědnost, adrenalin a radost, když ubráním a naopak zklamání, když míček skončí v brance.
Jak na tebe celkově liga zapůsobila?
Velmi kladně, protože mě hrát baví. Je to hra plná emocí a nečekaných zvratů, rozuzlení, dynamičnosti. Byla jsem na střídačce, ale musím říct, že i tam jsem chvílemi měla husí kůži. Píle a odhodlanost, se kterou je česká liga připravovaná, je neuvěřitelná. A vážně jsem rada, že ač jako začátečník, mohu se účastnit a zahrát si, zápasit. Jsou tu samozřejmě i negativa jako bolesti svalů a kloubů – ale který sport tohle neprovází? Důležité jsou ty zážitky, na které všichni budeme určitě rádi vzpomínat i za několik let. Vnímám PH ligu jako sport – ale ne jen jako sport pro handicapované, ale takový, jako každý jiný – a tak by to mělo být, myslím.
Přihlásila ses jako nováček do reprezentace – co tě na tom nejvíc láká?
Nejvíce mě láká asi ta představa, že budu u zrodu něčeho, co přesáhne i hranice naší země. Příprava na Mistrovství v roce 2018 – to je velká věc. Přihlásila jsem se s tím, že bych se ráda učila hned téměř od začátku po boku výborných hráčů a skvělé trenérky Andy. Ráda bych se zdokonalila v něčem tak kouzelném, jako je Powerchair Hockey. Navíc mě láká i to poznávání nových lidí, střet s jinými národy, jejich kulturou, životy a názory.
Čeho bys chtěla v tomto sportu dosáhnout?
Tato otázka přináší jinou důležitou otázku – proč vlastně sportuji? Podle mně má každý z nás v sobě „něco“ – a to objeví jako malý nebo až časem, když dostane příležitost. Chopení se příležitosti trvá každému jinak dlouho – mě samotné to trvalo rok, než jsem se plně rozhodla jít do tohoto sportu krom rekreačně i sportovně. Prostě teď chci dát do florbalu co nejvíc možné energie, kterou v sobě najdu a hrát naplno. A především bych byla moc ráda, kdybych už jen nebyla holkou na vozíku, která má čtyři kolečka jen jako otravnou pomůcku, ale kolečka, na které nakonec bude pyšná, bude je mít ráda. Protože se jich stejně nikdy stejně nezbaví.